Co dokáže způsobit změna úhlu pohledu

V době, kdy jsem ještě chodila do základní školy mi učaroval radioamatérský sport. Bylo to v době, kdy o cestování po světě se nám většině mohlo tak akorát zdát.

Ale pomocí vysílačky a speciálních kódů jsem mohla komunikovat třeba s Japoncem nebo Američanem nebo někým z exotického ostrova. Ten jsem si pak vyhledávala v mapě, abych věděla, kde uprostřed oceánu sedí ten člověk, co si se mnou před chvilkou povídal.

Mělo to nekonečné kouzlo a vůni dálek.

Bylo se k tomu třeba naučit nejen ty kódy, ale také Morseovu abecedu.To už bylo kouzlo na druhou. Japonec – pípá – a vy víte co říká.
Protože mne to moc bavilo, tak mi to také docela šlo. Někteří „pípali“ dost rychle a tak jsem se v této dovednosti zdokonalovala. Abych rozuměla i těm rychlíkům.

Až jednoho dne jsem se dozvěděla, že se v těchto dovednostech soutěží. Na prvních závodech byli samí dospělí. A já sedmačka, navíc ne příliš velkého vzrůstu. Jelikož k radioamatérským disciplínám tu byl přidaný i orientační běh, připadalo mi to přeci jen trochu nefér – závodit s dospělými. V lese jsem se ztratila. A to tak, že málem nezačaly ostatní disciplíny, které byly na pořadu dne až odpoledne.

Po pěti hodinách bloudění se mi podařilo najít chatovou oblast, ve které soutěž probíhala. Všichni jsme měli obrovskou radost. Já z toho, že jsem se dokázala vrátit. Ostatní z toho, že už mne nemusí jít hledat a že jsem v pořádku.

Pocit je nefér soupeřit s dospělými se změnil na radost z toho, že mám možnost prožívat takové dobrodružství a také že mám vlastně náskok, když své dovednosti začnu pilovat o hodně dřív.
A tak ta změna úhlu pohledu způsobila, že jsem u tohoto sportu zůstala dalších patnáct let. Ale k tomu, abych se dostala k vytouženým vítězstvím v tomto sportu byla potřeba ještě jedna změna.

Začala jsem trénovat.

Pilně. Šlo mi to tak dobře, že zanedlouho byly mé výkony z nejlepších v republice. Jenže – přišel závod a s ním druhé místo. Třeba jen o jeden bod. Nebo o dva. Já jsem prostě chtěla vyhrávat. Chtěla tak moc, že jsem zapomněla na radost ze závodění. Na radost z běhání po lese. Na radost z překonávání výzvy, jak rychlý text se mi podaří zapsat. A počítala jsem jen ty body. Trenér čekal, že vyhraju. Zas to nevyšlo.

A přišlo to, co v takových chvílích chodí.

Přestane vám na tom záležet. Pak máte dvě možnosti. Buď toho necháte nebo vás to baví a navíc je tam prima parta, se kterou je legrace. Pokud zvolíte druhou možnost, nastane návrat k přirozené radosti z činnosti. A s ní se dostaví i úspěch, protože to ve vás je. A nebo nedostaví, protože to ve vás není, ale každopádně si to užijete. A o to přece jde. A je to jedna a ta samá skutečnost.

Jen se na ni dívám buď přes myšlenku – „Tolik jsem trénovala, tak musím vyhrát“ a nebo se dívám přes myšlenku – „Jedu si užít to, co dělám ráda.“ Jak se cítím při té první a nebo druhé myšlence, to už si umíte jistě představit.

Jak tenhle příběh dopadl? Dalších třináct let sportovních úspěchů, spousta krásných zažitků a dobrodružství s kamarády a některá přátelství na celý život. A tak, když se vám něco nedaří, koukněte na věc jinak. Položte si otázku „Proč to dělám?“ Jestli tam není špetka radosti a jde jen o úspěch, zkuste si v tom tu radost najít.