Když ztichne i ptačí zpěv

aneb jak ty malé potvůrky utišit, když nás po ránu budí a nám se chce ještě tolik spát 🙂

Uprostřed lesů na pomezí Vysočiny a jižních Čech svítá. První paprsky slunce se mihotají na hladině rybníku. Protahuju se. Sluníčko mne šimrá na tváři. Je čas vstát a uvítat nový den. Další den uprostřed nádherné přírody. Uprostřed lesů plných zelených chomáčků mechu. Protkaných pásy pestrobarevných luk. Co nového mi dnešní den přinese?

Půjdu se proběhnout. Vím, že mne čeká společná rozcvička. Příjemné protažení těla po ránu. Žádná tvrďárna. Ale před tím chci strávit chvilku sama se sebou venku. Ještě si chvilku jen tak přemýšlím.

Pak vyskočím z postele. Oblékám se, scházím po schodech a nastavuju tvář čerstvému, svěžímu větříku. Podél cesty zdravím modré rozrazily. Sem tam se mezi nimi bělají světle žluté violky.

Po běhání rychlá sprcha. Zdravím se s kamarády. Usedám na karimatku a za zvuků příjemné hudby protahujeme každičký sval. Po rozcvičce uleháme na karimatky. Těším se na meditaci.

Takový prodloužený relax po ránu. Přiznám se, že někdy se mi stane, že ho prospím. Někdy mi myšlenky bloudí všude možně. Jindy poslouchám příběh řízené meditace.

Ať už je to jakkoli, dost si tyto okamžiky užívám.

Dříve byla moje rána úplně jiná.

Rychlý pohled na budík. Ach jo, už je zase čas vstávat. Rychle obléct, sbalit snídaňosvačinu, protože na jídlo není čas. A běžet na vlak, nebo vytáhnout kolo. Spěch a spěch a spěch. Nebylo to o každodenním dojíždění do práce. Bylo to mně. Dnes už bych uměla zahájit den stejně v klidu i s tím vlakem nebo kolem.

Jaká bude dnešní meditace?

Dnes žádné povídání. Ani hudba. Máme za úkol jen naslouchat. Naslouchat zvukům kolem. Soustředit se jen na to, co slyšíme. Pak „vypnout“ i sluch. Ležím a naslouchám. Slyším šumění labutích křídel na vodní hladině. Šplouchnutí vody. Že by ryby? Občas tu vyskakují z vody. Nebo kačeny? Kvákají žáby. Do toho vrní cvrčci. Nejsilnější je zpěv ptáků. Ozývá se z různých míst lesa.

Postupně rozeznávám několik melodií, opakujících se dokola. Je to nádherná přírodní symfonie. Najednou si uvědomuji, že zpěv ptáků i všechny ostatní zvuky postupně utichají. Jako bych ztišovala rádio.

Zvuky se ztrácí. Je úplné ticho. Zdá se mi to? Usínám? Nebo přestávám slyšet? Z hloubi lesa, z dálky se nesměle ozve ptačí zpěv. Jako by jeden z těch lesních zpěváků zachytil moji myšlenku.

No jo, nezdá se mi to. Opravdu všechno v přírodě kolem nás ztichlo.

Tak takhle to je.

Když ztišíme mysl i vše živé kolem nás se zklidní, ztiší a spočine v posvátném klidu.
Četla jsem o tom, jak určité množství lidí meditovalo v nějakém velikém městě. Ten den výrazně poklesla v tomto místě zločinnost. Bez boje, bez kampaně, bez zvýšené ostrahy. Ztišení a zklidnění mysli dokáže ovlivnit vše živé kolem nás.

O něčem číst a nebo to prožít je tak rozdílné. V prvním případě si mohu pomyslet, že to tak nějak je – spočítáno, prozkoumáno, zapsáno. V druhém případě už vím, že to tak je. Je to rozdíl mezi sdělenou a vlastní zkušeností.

Ležím v tom tichu a klidu.

Propojena sama se sebou, s přírodou, všemi kolem. Tělem i duší se rozlévá příjemný až blažený pocit nekonečna, vděčnosti a lásky. Začíná hrát jemná, tichá hudba. Přesto, že pomalu otvírám oči, ten blažený klid ve mně zůstává. Rozhýbávám ruce, nohy, tělo a těším se na stůl hojnosti – bohatý snídaňový bufet.

Jestli vás moje zkušenost inspirovala – pusťte se do toho. Je to nádherný zážitek. Stačí si sednout nebo lehnout kdekoli v přírodě a naslouchat. Se skupinkou kamarádů nebo i sami. I s dětmi je tato meditace moc hezkou hrou. Stojí to opravdu za to. Pokud máte hodně neposednou mysl, můžete si přečíst, jak na ni, zde. Krásný den všem.